Film Síla lidskosti a beseda se Z. Tulisem o Nicholasi Wintonovi

Nicholas Winton

Vždy, když si vzpomenu na jméno Nicholas Winton, mám pocit, jako by se svět začal uzdravovat z lidské nechápavosti, bezcitnosti i zbabělosti. Příběh tohoto Brita je totiž podle mne naprosto neobyčejný a především jedinečný. Jeho dobrá a nezaujatá vůle zachránila přes šest set životů, čímž se stal doslova ikonou spravedlnosti a dobročinnosti. Otázka ale zní: „Kde že se v panu Wintonovi vzalo všechno to dobro?" Vždyť vyrůstal v období prvního světového válečného konfliktu, z kterého pramenila následná poválečná bída, a po krátkém oddychu došlo k propadu akcií na americké burze, což mělo za následek Velkou hospodářskou krizi. Málokdo si tehdy mohl říci, že si žije jako v bavlnce, a u tohoto muže to platilo dvojnásob, neboť coby malý chlapec nepoznal nic než chudobu.
Už jen vědomí, že se opět schyluje k válce, muselo všemi otřást. Dalo by se tedy spíše očekávat, že lidé budou myslet pouze na svoji záchranu a po těch druhých, kteří potřebují pomoc urgentně, se ani nevzdychne. Přesto se ale v roce 1939 našel člověk, jenž si nemohl jen tak zacpat uši a čekat, až se vše přežene. Nehodlal se stavět slepým, jen aby sám předešel potížím. Tehdy mladý Winton společně s jedním přítelem odjel do Čech, kde chtěl zprvu jen zjistit, jaká je opravdová situace v Evropě, kterou pomalu, ale jistě polykala nestvůra v podobě roztahovačného Německa. Nakonec se ale jal zachraňovat děti z židovských rodin, jimž pak obstaral i paděláním dokladů povolení k odjezdu do Spojeného království. Ti, kteří se dostali pod ochranu tohoto mladíka, skončili v britských rodinách, kde takřka nedotčeni přečkali období holocaustu.
Když ale válka oficiálně začala, musel se Winton vrátit do Anglie a zanechat tak velkodušných činů. Jako by ale měl dojem, že neučinil zhola nic, přihlásil se do letectva, kde bránil jako pravý vlastenec svoji rodnou zem.
Nicholas Winton je bezesporu hrdina, a řekl bych dokonce, že je ostuda, jestli o tom někdo pochybuje. Zachránil přesně 669 dětí, což znamená více než pouhý hrdinský čin, a ani Nobelova cena plně neohodnotí jeho zásluhy. Je navíc přímo nádherné, že svoji obětavost a touhu pomáhat lidem přenesl na všechny, které zachránil. Wintonovy děti, jak se přezdívá oněm zachráněným, dodnes pracují v různých nadacích, v politice, píší noviny, někteří dokonce zastávají místa v církvi. Všichni se snaží po vzoru svého zachránce zastávat utlačovaných, chudých, či nemocných. Po právu jim tedy patří ono přízvisko, jež je spojuje s panem Wintonem.
Na otázku: „Jak bych se zachoval já?" nemohu jednoznačně odpovědět. Rád bych následoval Wintonova příkladu, ovšem nejsem si jist, zdali by vyhrála statečnost, nebo na začátku zmiňovaná lidská zbabělost. Dobu, kdy se nacistické Německo v čele s Hitlerem dostávalo na vrchol, přirovnávám k okamžiku, kdy po dráze jede rozjetý vlak a vy se rozhodujete, zdali koleje přejít, či počkat. První možnost je nebezpečnější, protože riskujete, že vás ohromná mašina srazí, ale v případě úspěchu můžete získat čas, o který vám v danou chvíli jde. Ta druhá znamená pravý opak: Ztráta času, ale žádný risk. Nicholas Winton volil první možnost, čímž se postavil nacistům, a tím zachránil spousty životů.

Pavel Svatek, Základní škola Staňkov, 9.B