5.B nachystala únorovou radost

Já už si ani nepamatuji. Avšak s nostalgií vzpomínám na milá očekávaná slova v malé obálce vyzdobené projevy upřímnosti, kterých se mi dostávalo v době, kdy slovo „mobil“ ještě nepatřilo do naší aktivní slovní zásoby.

Dnešní děti to mají obráceně. Méně hovoří mezi sebou. Psaná poselství často končí u BB, OMG, wtf, CC apod.

Tak proč nevykročit ze všednosti a nepokusit se o to, co bylo kdysi běžnou součástí našich životů? A navíc, potěšíme někoho, kdo je nám milý. To už je výzva.

Žáci 5. B se tedy pustili do psaní dopisů. Nejprve jsme se zamýšleli nad tím, co vlastně můžeme psát. Už tento první krok byl nesnadný. Přesto, že je ve třídě hluku dostatek, najednou nám slova docházela. Vše jsme však přemostili, doplnili o poznatky formální, které s sebou dopisní komunikace nese a vydali se na poštu.

Kolik stojí známka? Jak se dostat do schránky? Jak známku vůbec nalepit? Mimochodem, samolepicí známka byla překvapením i pro mě.

Cestou zpět do školy byla na dětech zřejmá radost z očekávání. Co asi děda na dopis řekne? Bude kamarádka z nálezu ve schránce překvapená? Potěší dopis babičku? Za jak dlouho dopis dorazí do cíle?

Otázky byly rozdílné, ale jedna byla všem společná. Dostaneme na dopis odpověď?

Nyní jen sklízíme radostné zprávy od všech těch prarodičů, tetiček, kamarádů či jiných známých. Nadšení je na programu každý den. I u dětí doma se mísí běžná atmosféra s prvky dojetí z reakcí prarodičů.

Mám velkou radost, že se nám akce vydařila a děti rozdávaly radost plnou měrou. Přeji jim, aby nalezly ve schránkách dopisy, které potěší je, stejně jako dokázaly potěšit ony své okolí.

Jana Pluhařová, tř. uč.