Kamarádství v době pandemie

  Hned druhý den jsme vyrazili ven a vůbec nemysleli na školu. A už vůbec ne na nějaké úkoly. Nikdo nepočítal s tím, co přijde. A myslím, že většinu to překvapilo.
    Ještě tak čtyři dni po vyhlášení volna jsem to jako volno brala, než přišla zpráva od paní učitelky, že začneme plnit úkoly. Samozřejmě, že jsem s něčím takovým počítala, ale v ten moment jsem v sobě cítila menší smutek. Ale to všechno by ještě šlo, nebylo to tak hrozné. Než přišla karanténa.
    Když vyhlásili karanténu, přišlo mi to jako nějaká noční můra. Nejdřív jsem si myslela, že to nebude tak hrozné. Říkala jsem si, že to brzy skončí a já zase uvidím kamarády a půjdeme všichni konečně společně ven. Jenže jsem se mýlila. Pořád nařízení prodlužovali a mě čím dál tím víc štvalo, že nemůžu být venku a užívat si. Ale zároveň jsem za tu karanténu i celkem ráda.
    Má to svoje výhody i nevýhody. Když vezmu výhody - poznala jsem, kteří kamarádi jsou opravdoví. A baví se se mnou, i když nechodím ven. A voláme si, píšeme si. Pak jsem taky více s rodinou. Nevýhod je ale více. Byla jsem zvyklá být každý den po škole venku. Každý den jsme se domlouvali, co podnikneme po škole. Viděla jsem svoje kamarády každý den. Byla s nimi každou chvíli. Navštěvovali jsme se. Spali u sebe. A teď? Teď si pouze zavoláme a už to prostě není takové jako dřív. Nebyla jsem na nic takového zvyklá. A už mě to doma celkem nudí a štve.
    Abych to nějak shrnula - moji kamarádi mi strašně moc chybí. Těším se, až budu konečně s nimi. Poznala jsem, kdo není falešný, a za to jsem opravdu moc ráda. Taky jsem ráda za lidi, které kolem sebe mám.

Natka Hofová, 8. A