Jak se mění můj pohled na volné dny spojené s karanténními opatřeními   

 Když jsem ve škole slyšela oznámení, že se školy zavírají, měla jsem smíšené pocity. Byla jsem ráda, že nebudu muset brzo vstávat, a celkově jsem se těšila na odpočinek. Neměla jsem nějaké obavy, že už se do školy nevrátíme, protože jsem si myslela, že se za velmi krátký čas vrátíme do lavic. Brala jsem to jako prázdniny. Taky jsem si myslela, že budeme všichni normálně žít. Nepočítala jsem s tím, že budeme mít omezený pohyb venku a budeme muset respektovat další opatření. Když tohle všechno nastalo, říkala jsem si, že bude všechno za chvíli opět tak, jak má být. Zkrátka jsem vůbec tuhle situaci nebrala vážně.   

 Už je to doba, co jsme nebyli ve škole. Vůbec si nejsem jistá, jak to bude dál. Každý říká něco jiného. Abych řekla pravdu, už mě to doma nebaví. Ráda bych se vrátila do školy. Díky těmto “prázdninám” mám přehozenou svou rutinu. Co se týče úkolů, je to velmi těžké. Přece jen jste doma a nikdo si nedokáže sednout k počítači a dělat celý den úkoly. Mě to doma vždy láká dělat něco jiného. Zároveň je těžké se to učit sama. Každý nemá doma někoho, kdo by mu vysvětlil například novou látku. Je to všechno velmi obtížné.     

Tiše doufám, že se vše vrátí do normálu. Vím, že nejsem jediná, koho tohle trápí, a tak mi pomáhá to, že nejsem sama. Věřím, že tuhle nemoc zvládneme. Určitě každý se snaží přispět něčím, co dělá. Když tak nad tím zpětně přemýšlím, tak jsem byla nadšená, ale teď to vidím jinak. Už se těším, až to bude všechno zkrátka normální.

Ester Obluková, 8. A